ÚVODNÍ.

Jdu sirý životem, v dáli se cesta ztrácí,

a vleku za sebou břemeno těžkých prací;

když zdá se, jistě že klesnu už pod tou tíží,

tu k tobě, Chodsko mé, s obdivem oko vzhlíží:

Ty's novou pružinou, ku práci novým hrotem,

Ó zemi, skrápěná bratří mých horkým potem!

Leč také štěstí znám, radost – či jak to zvete –

i úsměv na rtech mojích též někdy zkvete;

když ale vichor zlý duší mou znovu skučí,

od Tebe, duše má, odříkat – ach – se učí:

i Tobě květy Tvé osud zlý požal kosou,

Ó zemi, skrápená z bratrských očí rosou!

Ba někdy s životem smrt se též o mne hádá,

bych život nasadil, krutý los můj si žádá.

Leč i v tak zoufalých chvílích jsem věřte, klidný,

a nic se nechvěji o ten svůj život bídný:

Ty's příklad veliký a ve všem vzor můj prvý,

Ó zemi, skropená bratří mých rudou krví!