ÚVODNÍ

Jak odsouzenec, jemuž bývá dáno,

co vyžádal si před smrtí,

smím doufat snad, že bude mi též přáno

zamávat snů svých perutí

a ještě na prahu si stáří

zazpívat s rozjasněnou tváří

svou píseň snad již labutí.

Lze duši mojí zabrániti,

by dala vše, co může dát,

lze divit se, že musí sníti

a cítí v sobě věčný hlad,

že nad smutky a nad troskami,

nad hořem, bolestmi a klamy

si vesele chce zazpívat?

I když je pouští souzeno mi jíti,

co prošlo, vše mne provází

a sousto vzpomínek hlad duše sytí,

minulost kreslí obrazy,

vždy místo najdu na své pouti,

kde v klidu mohu spočinouti,

stín palem, pramen oasy.

Vždy nová síla je mi tím zas dána,

Ó nechci jenom z rozmaru

k večeru vzpomínati rána

a v zimě sníti o jaru,

vím, že je třeba každou krásu

a každý kousek jasu

vyrvati smrti ze spárů.

Nejsou to bludičky jen, které svádí...

Proč divit se a proč se smát,

že sladké dojmy svého mládí

si jdu zas cestou nasbírat?

Vždyť chci jen to, co krásné bylo

a po čem v duši jasno zbylo,

zas znovu prožívat.