Úvozem.

Z města víru v přírodu jsem zašel,

bych v ní těchy, klidu opět našel. –

Lesní stezka houštinou mne vedla,

městská pýcha kam si neusedla,

mýtí, kde duch lidský bořil, kácel,

že i mnohý při tom vykrvácel,

z řady dubů čnících ku obloze,

až octnul jsem se ve úvoze –

v kraj se večer v šedé mlze snášel.

Cestou starého jsem výminkáře

potkal, smědé vráskovité tváře; –

ač šedý vlas měl, oko plno vzdoru,

přec já s ním se pustil do hovoru.

Zprvu řeč mu vázla – doby mládí –

láska ale ku hovoru svádí,

tak že mluvil o své první lásce –

byla krátká, – vráska rostla k vrásce –

žena zemřela – a slza skápla s tváře...

Z města víru v přírodu jsem zašel,

bych v ní těchy, klidu opět našel, –

avšak v hlavě myšlénky mi rostou,

jsem zas sám – a postavu tu prostou

vidím pořád se slzou jen v tváři – –

Zda i já se dočkám toho stáří

a po životě trpkém dnem i nocí

nad sebou-li plakat budu moci? – –

Ne! – Bol taký sotva bych tak dlouho snášel.