UŽ DÁVNO...

Už dávno píseň nezazněla

ze rtů mých ubledlých,

už dávno radost nerozchvěla

v červeň běl lící mých.

Má mužnost rozkvetlá

v hrob pomalu se sklání

a ze dna duše, kde cit plá,

slyšet jen stesk a lkání.

Můj Bože, Bože, dovol jen,

dříve, než leb svou skloním v hrobě,

bych aspoň jeden, aspoň jeden den

své drahé přivinul, ach, k sobě...