Už mdlím!

Už mdlím a klesám ve zápase žití

a s resignací kloním hlavu v šíj,

z ruk veslo pouštím – oko slzy lij!

má loď se v propasť beznaděje řítí.

Už mdlím a klesám ve zápase žití!

A nadšení mé zvolna v srdci hasne

jak v temných chmurách zlatá jitřena;

k vám nadarmo jsem vzpínal ramena,

vy ideály nedostižné, krásné!

Mé nadšení juž zvolna v srdci hasne.

Můj duch se halí v tmavé smutku stíny,

toť orel zavřel v úzkou žití klec,

v ní bídně zmírá, ač byl zrozen přec,

by hvězdnými se vznášel baldachýny.

Můj duch se halí v tmavé smutku stíny.

A klesám, hynu ve zápase žití...

leč s resignací chladnou hledím vstříc

své záhubě; zde spásy není víc,

má loď se v propasť beznaděje řítí.

Tak hynu, klesám ve zápase žití!