Už na ráj Boží z kouta hor

Už na ráj Boží z kouta hor

den zírá naposled.

Oblaka táhnou za obzor,

tiše usíná květ;

z nebeských bran jas lampy šleh’,

beránci došli na nocleh –

O děti ráje, kam ten spěch –

již tmí se, jděte zpět!

Sladko jest v černých pustinách

jak touha v srdci bdít,

když těší závrať, vábí strach,

až na tvář Boží zřít;

zázračnou písní dát se vést

nad srázy hor, kde na směr cest

jen láska sama ptá se hvězd,

ráj touhou rozšířit – –

O jistě ráj ten neznámý,

již zříte z pouští plát.

I stín váš musí před vámi

z bran rajských pospíchat –

Jak cizí motýl udiven

z tmy sletí na vás v poušti sen

tak divný! – Povězte mi jen,

proč syčí z houští had?

O děti ráje, hle, už z tmy

jdou hvězdy! Jejich jas

za zázračnými radostmi

v ráj nový vede vás,

jenž hoří lásky slzami – –

Kdo hrozí z dáli za vámi

a za rajskými branami

čí pro vás pláče hlas?

Jak touha lásky spěcháte

a soumrak potají

snem vaší krásy přesvaté

svou úzkost opájí –

Proč nahosti dar spanilý

jste pod zástěrou ukryli –

Snad v srdcích vám už nekvílí

žal touhy po ráji?

Vždyť bez vás přestal rájem být

a je-li, jste to vy,

váš úsměv, vašich očí třpyt,

hlas srdce, jež to ví –

Jak růže zpola rozvité

ráj krásou Boží zdobíte – –

Kdo řekl vám, že v chvíli té

Bůh ráj vám zapoví?

O děti Boží, v nejisté

tmě mizí rozcestí –

Zda pod zástěrou mohli jste

nám z ráje pronésti

ach, růži rajskou poslední,

by do snů trpkých, než se dní,

mír jitřní krásy hořel v ní

a dal snít o štěstí?

Ať anděl u bran koná stráž,

jak určil Boží soud –

Ráj Svůj vám Bůh dá pro nás, až

Sám skončí smrti pout!

Vždyť odnesli jste Jeho Květ,

jenž v ráji dosud nerozkvet’,

a pro Něj dá vám naposled

nás k srdci přivinout!