Už noc se krátí,

Už noc se krátí,

blíž k ránu už.

Na stole nůž,

a nedá spáti.

Na stole nůž

se ve tmě leskne.

Vy, noci teskné,

chtěl snít bych už.

Ne, praví sen,

děsím se nože.

U nohou lože

bdím přimrazen.

Ve tmě věc každá

své ostří má.

A nůž a tma

jsou jako vražda.

Noci má, prostři

se jiným už.

Proč stále nůž,

jen hrot, jen ostří?

Ne, praví nůž

a ve tmě svítí.

Chci ukrojiti

svou skývu už.

A zakrojiti

až v samý střed.

Šest let, šest let!

A nezabíti!

Ne, sténá spáč,

bojím se vraždy,

před smrtí každý

má dětský pláč.

Velcí se chvějí,

ti vědí zač,

ale ten pláč:

mami, co chtějí?

Ne, praví nůž,

a ve tmě blýskl.

Jílec můj stiskl

jsi dávno už,

hněvem své dlaně

sám jsi mne hnět’,

šest let, šest let!

Jdu na ně, jdu na ně.

Jitro jak krev

hrá v ostří nože.

Nezab’ nám, Bože,

s vrahy náš zpěv!

Šťasten, kdo jedná,

neztracen v snách.

Leč v hlubinách

je pravda jedna.

Má studně bez dna

o pramen strach.