Už povždy.

O dej mi ruku svou, tu milou ruku,

abych ji zlíbal v jasném srdce tluku,

abych ji tiše na svá ňádra vložil

a zase dílek nebe s tebou prožil.

Tvé jemné líčko polož na mé žhoucí

a za kolébku vem mé srdce vroucí,

pak na mých prsou hlava tvá si zhoví,

jak mladé ptáče v bujně skvětlém křoví.

Už mnohá bolesť v srdce to se vryla

a mnohá vášeň v něm též zabouřila,

leč přestálo ty mnohé kruté boje

a Krœsus jsem – vždyť na věky je tvoje.

Slyš, ono pučí, květe, rozmáhá se

a kypřit tvého oka září zdá se,

a tisíc zlatokadeřavých písní

svěžesti výská v srdce mého tísni.

Sni jemně, sni, mé srdce poduškou ti,

už půjdem povždy společnou svou poutí;

a až mně bude světu s bohem dáti,

pak, pak tě bude duch můj oblétati. –