UŽ TEDY NIKDY...

Už tedy nikdy nad kolébkou

se nebudeme spolu skláněti,

svou rukou hřející a hebkou

sny nepožehnáš mému dítěti!

Co bude po nás? Zhnědlé listí

tvých vavřínů a listy básní mých,

trou zpráhlé lidské nenávisti

a marnost našich srdcí horoucích.

Co cítíme, kdo docílí to,

či zrak se proto slzou zakalí?

Té krve je mi tolik líto –

my budoucnu jí přece nedali!