Už ti, lese, utížily

Už ti, lese, utížily

sněhy vzdorovitou plec,

a pln hněvu, z chladné skrýše

v líc i kadeř tobě dýše

zhoubu divý jinovec.

Těžkou hlavu kloníš dolů,

na co myslíš, na svůj cíl?

Radosť měl jsi, slze taky –

nuž’ – co žije pod oblaky

ještě smrt má za podíl.

Nežel, hrstka odhodlání

od všech bolů svobodí,

a kdo v trápení i štěstí

stejně může šiji nésti,

ten i smrti vévodí.