UŽ TOMU DÁVNO...

Už dávno tomu... V dobu pohádek

příhoda, na niž vzpomněl jsem si, spadá.

V modravých lesích krkonošských hor

vídati bylo křídlatého hada.

Obrovskou hlavu, hroznou tlamu měl,

z níž stále pekelný mu oheň šlehal,

příšerný chochol děsně se mu chvěl,

obludný tvor ten po lesích když běhal.

Zelené oči tak mu svítily,

že voda jezer vřela pod jich hledem,

– kde kdo jej spatřil, každý v nemoc pad,

třesa se strachem, jakby dotčen ledem.

Ostnitá křídla jeho drtila

ptáky i květy, všecku radost v kraji,

ba mnozí, jenom z dálky spatřivše

obludu tu, leknutím umírají.

Tak bylo v zimě, bylo na jaře

i v létě, na podzim a po rok celý,

a druhý rok a třetí léto zas

na horách řádil potvorný drak smělý:

A kdokoliv mu přišel do cesty,

hrob jistý našel v jícnu jeho bezdném.

Už celý kraj se vzdal teď naděje,

neb kněží vyčetli na nebi hvězdném,

že seslali to cizí bohové

svou mstu v tom draku v krkonošské lesy.

Tak dlouho řádit má ta obluda,

až najde se, kdo se jí nepoděsí!

Až hrdina se v horách nalezne,

jenž proklatou tu potvoru až zočí,

dubovým kmenem draka udeří

přes jeho žhavé, peklem čpící oči.

A hrdina se našel! Byl to Trut,

jenž proved skutek nepodobný k víře:

v les k dračímu se vydal doupěti

a před ním skolil ohyzdné to zvíře...

Zas štěstí bylo v horách domovem,

a chrabrý Trut byl největším zván rekem,

neb nejen draka zbaven dobrý lid,

též cizí bozi puknout mohli vztekem...

A jásání prý konce nebralo,

v horách se jedlo, tančilo a pilo,

radostí obnovenou vřela krev,

a s novou chutí vesele se žilo...

Ach, proč jste tenkrát jenom jásali

a tolik tančili a tolik pili!

V přítomné době cizí bozi zas

draka nám do Krkonoš nasadili!

Ten drak váš aspoň nežral lidi jen –

též zvířata a všelijaké smetí;

však dnešní drak je velký labužník:

pije nám krev a hltá české děti...

Draka už máme v horách tedy zas:

cizími bohy nová pomsta skuta.

A obludě jde k duhu naše krev.

Zda jenom, Bože, najdem také Truta?