Už zase šero?

Už zase šero?

Zas večer čeká?

Čeho se leká

člověk opuštěný?

Že ho čtyry stěny

sevrou v křeči

jak lapenou kořist v léči,

že ho smutek zadusí?

Do ulic jít nemusí,

a přece jde

člověk opuštěný.

Smutek svůj ubít

v klín ženy,

zoufalost upít,

minulost utancovat –

a vysmát se mrkavým světlům,

jež na noční pohřby svítí.

V neřesti smutek utopiti

a ráno mrtev vstát:

protože bude den,

v němž bude umírat,

co večer nevzkřísí,

protože nevstane,

co člověk zmaří si –

a protože už nelze

ani probudit se,

ani spát!