Uzavřené rety.

Tvé uzavřené rty jsou jako kalich vína,

jež čistá duše jen smí z vůle boží píti,

má touha horoucí se marně po nich vzpíná,

ty nechceš znavené sny moje napojiti.

Mne kletbou drtící štve pustým světem žití

a smutnou duši mou jen nuda pálí líná,

co zatím v modlitbě, jež hymnou v duši zní ti,

tvé uzavřené rty jsou jako kalich vína,

Ó dítě moje, rci, tak velká má je vina,

což v bílé duši tvé vše lásky svadlo kvítí,

a víno retů tvých sát budou ústa jiná,

jež čistá duše jen smí z vůle boží píti?

Já vím, že nikdy tvé se zraky neroznítí,

by sluncem zaplály mi v duše lada stinná,

že v spádu všech svých snů, jež v neznámo se řítí,

má touha horoucí se marně po nich vzpíná.

Vím jen, že v pouště ty a lada nehostinná,

kam zavedly mne sny, sám zase musím jíti,

že marně proklínám svůj život nudou hyna, –

ty nechceš znavené sny moje napojiti.

A ve svých mrtvých tlum až bílá smrť mne chytí,

až zanikne můj duch v klín věčnosti se řina,

stín sotva vzpomínky, jež malou chvíli svítí,

ti lehce přelétne v tom, jak už uhasíná,

tvé uzavřené rty.