UZDRAVENÁ.

Do oken révy vodopád se níží

a mezi hrozny, jenž jak amethysty

se z dálky lesknou v poprášené listy,

kam zachytil se pavouk lehkou mříží,

se zjevil náhle její profil čistý.

Dnes poprv! Však je po nemoci bledá,

však duší září víc ty drahé tahy;

je hlubší, sladší její pohled vlahý,

jenž v dálku upřen bůh ví sám co hledá

a bloudí přes pole a strání svahy.

Je podzimek; vzduch něhy, kouzla plný

a plno aster svítí na zahrádce,

ve trávě slívy modrají se sladce

a líně proudí v řece kalné vlny

a ptáci odletují v hlučné hádce.

A vzduchem kol se babí léto nese,

juž brzy „s bohem“, venkove ty snivý!

A zima tu a město s všemi divy.

Jak ticho v stráni a jak pusto v lese,

kde druhdy smích náš zvonil dovádivý.

Je podzimek, kdy vše nám s bohem dává,

jak sladko znovu vzbouzeti se k žití,

vzduch svěží opět plným douškem píti!

Jak milá bude zas ta města vřava

a ona rybkou v její pestré síti.

Jak oživí se opět líčka vpadlá,

jak úsměv se zas vrátí v důlek brady!

Jak těší se zas na přátelské vády,

jak na koncerty a jak na divadla

a na ty dlouhé, zimní promenady!

A nejvíc na večery sladké doma,

na chvíle u krbu, kdy noc se sklání,

na děcka svého dlouhé uspávání

na „dobrou noc“, jak s chvějnýma ji rtoma

vstříc choti řekne v lampy milém plání.

A západ hoří kol v podzimním vzduchu,

v tom rámci hroznů a své bledé krásy

na všecko toto právě myslí asi.

Jí štěstí vyzlať každý sen a tuchu,

jak slunce zlatí její tvář i vlasy!