užhorodská elegie

my haněli tvé rozmařilé choutky

a milovali kvetoucí ti tvář,

na líci měl jsi šminku panské loutky

a na rubu jsi zůstal proletář.

když korsem stádo krav se navracelo,

memento zvonců bilo na tvou plec;

ješitné město, jak jsi zapomnělo

na bídu, kterou skrýval svidovec.

po cizích cizí se ti vnucovali,

a jejich pýchu zrcadlil tvůj uh,

na jejich tvrdost hory žalovaly:

jízlivě naslouchal jim dobrodruh.

tam hore v horách vítr s bídou fičel

do židovských a ukrajinských děr;

u tvého purmy nad dorty jazz kvičel

k vínu a flirtu, sporu sterých věr.

tam hore v horách hladné děti mřely

a blekotaly slabomyslní,

v tvé panské džungli řečníci se přeli

o iluse, jichž nikdo nesplní.

a stejně chlubilo ses nonšalantně

pelechem cikánů a chudiny

i malým galagem, kde arogantně

se rozložily povltavské sny.

stavěly paláce, však bezejmenná

tvá země snila o kukuřici.

a zradu hřálos na prsou jak žena,

jež místo domova chce ulici –

bláhové město, oklamaná krásko,

jak šperk teď s tebe, hedváb strhali!

ubohé město, přes vše naše lásko,

jak dnes bychom se asi shledali.

obrána, znásilněna v strašné noci

v sloup nahý před svým syfilitikem,

teď stojíš a jen víš, jak bez pomoci

ty, užhorod, jsi zase ungvarem.

pod mostem uh by plynul olověně,

těžkou by slzu žalu pohltil.

jen hrst jsi zmaru, rostoucího denně

z pohany života a kladných sil.

jen zmaru hrst, jen smutek z vraždy jedné,

když dopouštěny jsou jich tisíce –

my však tě milovali: v ruce ledné

zbyla jen zvadlá snubní kytice.

a zbyla srdce vědoucí a věrná.

a v horách lid zbyl, který nezradí.

ungvare smutný, města trosko černá,

svět musí trpět, než se omladí.