Úzkost.

Neusnu zas, dokuď úzkost

ze srdce si nevyzpívám,

vždy na toho ďasa mívám

písně krůpěj svěcenou.

Znáš-li úzkost, toho ďasa,

jenž do srdce zahryzne se,

divokým že bolem vzpne se,

bijíc v duši zděšenou?

Málo jemu nad člověkem

za denního světla moci,

uvolněn však v tmavé noci

straší v snů tě náručí.

Spánek plaší z tvého lože,

chladným potem čelo skropí,

chvějíc se tvé tělo vzchopí –

půlnoc s věže zahučí.

Znáš-li úzkost toho ďasa?

Znáš-li ono zaříkání,

z těla jež ho povyhání,

v srdce poklid vrací zas?

Mně ta moc jest bohem dána,

že, kdy ďábel prsa tísní,

zažehnám ho jednou písní,

přivábě si v duši jas.