Úzkost duše.

Když tma snášela se v pozdní hodiny,

já bděl jsem smuten,

v truchlých vzpomínek plevách dusila se mysl má zatmělá.

V ústech mých trpkly nažloutlé sliny,

pálily hořce,

když kolem v šeru tmy o shaslých ženách vzpomínka kráčela.

Přede mne vznesly se smutné vidiny,

milenky bledé,

jež horkým polibkem jsem líbal kdysi v jich bílá čela.

Šly ve znaveném processí jak matné stíny

vyhaslých ohňů,

láska s kouřem odvátým v popel šedý už dávno shořela.

Hlavy jich věnčily černé květiny

zahořklé vůně,

tvář vpíjela se v duši mou, zas odvracela.

Smutek jich hlásal mně obličej siný

pohledem dlouhým,

v mrazivé bolesti o bědách zlých ústa vyprávěla.

Váhavě vešly v mé duše pustiny,

prchaly rychle,

svých rtů nesvlažily v žízni smrtelné v mé mrtvé studni, jež temně zela.

Dále zas kráčely v tajné končiny,

v neznámé sféry,

v tajemném šeru se tratily, kam duše má nesměla.

Já cítil na zahradách duše kvésti blíny

špinavých květů,

žíravě jed proudit v ztrhaných cévách, kdy vůně setlela.

Třesoucím rythmem vybledlé pěly toniny

duší ztrávenou,

melancholicky struna melodií zadumčivou zalkala, divě zazněla.