ÚZKOST POMSTY.

Mne stíhá vzdech všech přetrhaných strun,

jež pro můj hněv v souzvuku světů nezazněly

a výčitky jak lstivé kroky kun

se vyhouply na vítězný můj člun,

by o mrtvých mi nepřátelích vyprávěly.

Mdlé půlnoci mne budí na vodách,

na marný cíl hodiny se mne vyptávají,

když chvějí se nad křižovatkou drah.

Zřím v hlubinách se zobrazen, však nah’,

jen úzkosti šat ohnivý mi bleskem tkají.

Pěst mstitelů v mé nitro vetkla šíp,

by přikoval k útesu skalnímu mou pýchu

jak orla hor. I květů vonný slib

vzal duši mé jak ratolestem lip

dech severu, v neznámou zanesl jej líchu.

Na cestě mé propasti temných mdlob

se s pošklebkem v nesmírnou hrůzu otevřely

jak úděsný, závratný, dálný hrob,

v nějž přede mnou nešlapal nikdo stop,

a jehož dna ni bystré oči neuzřely.