ÚZKOST.

Je svatvečer. – Je před velkými svátky,

a těžká vůně růží táhne ze zahrad,

dech její teplý je a mdlý a sladký,

jak kdosi laskavý by dlaň na čelo klad'...

Nad krajinou se modré šero kloní,

a v obzor vkrojený hor profil změk',

a větrů tah tak dojímavě zvoní,

jak vlhký ztlumený pláč dálných řek...

Proč tolik něhy, když vše oplakáno,

proč tolik soucitné lítosti tajené –

proč právě dnes, kdy čeká slavné ráno

mé srdce každým snem svým podle zrazené? – –