Uzříšli kvítek.

Uzříšli kvítek, přítelkyně má,

za ranní rosy, za ranního vánku:

věz, že ten kvítek, jenž tě zajímá,

tráví jak Ty – věk posud za červánků.

A když se slunko výše pozvedá,

obrací vstříc mu outlé lístky svoje

a prosedně naň k nebi pohlédá: – –

tušíť snad kvítek příštího dne znoje.

Co ale dcero v kvítku spočívá

vložil Tvůj Bůh též v Tvoji outlou duši:

hlubokýmť citem dívka oplývá,

lépe než muži změnu štěstí tuší.

Sklíčí-li Tě kdy, dcero, tušení,

že hrozí zmar snad duše blahobytu:

o neustávej, pro Bůh, v modlení

a hleď jako kvítek, vzhůru – ku blankytu.