V. a Běla.

Tvé oči ke mně lásku jemnou jeví,

Však Bělo zlatá, viď, že srdce neví;

Že nechcy nikdý pouta lásky nést,

Sprosť se jí časně, záhubná jest lest.

Zdaž mohu smutná za svou v srdcy změnu?

Nežádám svazek svatý za odměnu:

Však v stavu nejsem ze srdce to vzýt,

Co sobě přeji, co živa v něm mít.

Což platna láska, jakou pak má cenu,

Když zasnoubení nemá za odměnu?

Tys krása: s jiným může ti květ kvést,

A jiný s tebou šťastný život vést.

Což jest to platno, že je jich víc v světě,

U tebe mně jen radostně svět květe?

O, přej mi u tebe jen mile dlít,

Cobych sy přála více ještě mít?

Dost šťastna budu, když ti budu sloužit,

Když na tě hledíc nebudu se soužit:

Když budu mocy v obydlí se plest,

A o tě starost v domácnosti vest.

Ach! tvá mne také Bělo těší líce,

Mé srdce jistě bouří nad tvé více!

Mníš, že vždy budem v nevinnosti žít:

Ach jaká zhouba může pro tě být?

V mém srdcy nežže žádný vilný plamen,

Čistý co stříbro jest mé lásky pramen.

Což pak se nesmí láska s ctností snést,

Což musý milost oloupit vždy čest! –

Rozume čistý jako zlato ryzý,

Před kterýmž každé pošmournosti mizý,

Rcy: mášli proti vášním sýly dost? –

Syc zhoubnáby to byla blaženost!