V. A již noc vlahá dolů na zem kvapí,

A již noc vlahá dolů na zem kvapí,

a zovou k spánku klesající hvězdy...

(Tak Vergil zpíval kdys za dlouhých soumraků,

kdy těžký verš mu s péra v blánu plynul.)

Hleď, milko, měsíc – rudá broskev – temně

se blýská na západě...

Zda slyšíš stébel vlnění a výkřik jezdce,

jenž kvapí pustinou? Zříš plamné ohně

tam v rzivých mlžinách?

Tak volně dýší širé kraje...

Pojď tam k těm hermám, víš, kam z jara vždycky

žluť čilimníků zlatým deštěm padá,

pojď tam k těm sladkým místům v skrytu,

kde voní výdech květů zrosených...

Dej ruku svou do ruky mé!

Tak kráčel kdys za luny svitu

sám Joviš, děsný bleskometce,

když jemu srdce velkoduché jala

ku ženám smrtelným vždy božská láska...

Ó, přikloň ústa ke rtům mým. –

Pojď blíž, noc vlahá dolů na zem kvapí,

a zovou k lásce mihotavé hvězdy.