V. Ačkoli člověkové milovat se mohou tady vroucně,

Ačkoli člověkové milovat se mohou tady vroucně,

Sotva milého jenom přítele srdce volí;

Od něho již do jiných se krajin buď tento ubírá,

Do chladného opět buď hrobu klesne jiný.

Tím poučí nás Bůh, odtud nám přítele vezma,

Že blaženost zemská dlouho nemůž trvati.

Přátelství nejenom pro život ten nám bylo dáno;

V lepších se krajinách na věky pak zachová,

V ouvalu tomto jaké snad krátký vzniklo na čas jen,

Nésti bude sladké tamto teprv ovoce.

Řekneme jistě, opět nad hvězdami až se naleznem:

„Pospolitá v nebesích vlast je lidí toliko!“

Po krajinách těch jak duše má ach často zaúpí,

Kde s růžných tváří květ spanilý neprchá.

Však brzy léta budou zkušování skončena, myslím,

O, tedy útěchy pln: „Tam naše vlast je,“ volám!