V adoraci

Jak dětskou košilku tu hostij bílou

Tys oblek’ přes neporušitelné Své tělo,

jež svítí jako slunce, převyšuje silou

svěc světlo, jež v něm potemnělo.

Zdá mi se, že Tvůj dětský smích teď s hůry vlaje,

kam z tabernaklu vystoupil jsi svěží,

bys přehlédl náš dav, jenž naříkaje

zde na kamenech chrámu drsných leží.

Tvá jasnost a Tvůj šťastný smích nám praví:

Zas buďte dětmi! Zpět zas k nevinnosti!

Svou duši skrz křest kajícnosti žhavý

jak v košilku oblecte do milosti.

A navrátí se klid vám, pokoj v nitro

a štěstí zář se vleje v hloubky vašich očí,

z tmy bolestí se rozední vám sladké jitro,

kde trny byly, zrak váš růže zočí.

A radost smích váš dětský rozehraje

jak kdysi, ještě v klínu vaší matky!

Má krev je víno, jež jen pro vás zraje,

a v potu tváři Já jsem chléb váš sladký!