V agonii.

Jsem hotov s životem. Co bylo drahé mi,

zmizelo v temnotách a vše mne opustilo.

Vše se mi zhnusilo, mé sny a problémy –

když zřel jsem naposled, že všecko marno bylo.

Poušť zřel jsem spálenou kol sebe bez konce,

trpce jsem súčtoval svůj krátký život celý –

a v žhavé horečce jsem zmíral tichounce,

jen v těle setlelém se nervy ještě chvěly.

A v bídě nejhorší, kdy nejníže jsem kles

a čítal vteřiny, kdy přijde konec již,

před Smrtí příšerou mne schválil divý děs,

jíž dech mě ubíjel, šla pořád ke mně blíž...

A ruce proti ní jsem vztáhl k obraně

a vzkřikl zoufale a silou šílenou:

prchni, Prokletá, v mé těžké hodině –

ne k tobě, tam chci, výš – v tu říši nadhvězdnou...!

Však vzkřik’ jsem do hluše a s mukou nesmírnou

ve propasť prázdnoty se sřítil bezednou...