V aleji akátové.

Med není sladčí jak ta vůně žhavá,

jež s větví akacií padá dolů,

jak anděl stál by na každičkém stvolu

a střásal zlatý pel, když křídlem mává.

Teď řine vzduchem se jak vroucí láva,

vše unáší a všecko chvátí spolu,

a marně srdce vzdoruje v svém bolu,

jenž v hlubinách kdes tiše dokonává.

Ach, skoro ani nedivím se tomu,

jest vše tak plno zázraků a divů;

kam hledět mám, já nevím: na řad stromů,

kde v stínu větví skrytí ptáci pějí,

či dětí tlum, jak v mládnoucí jdou nivu,

květ v ruce mají a smích v obličeji.