V AMFITHEATRU

Zde promlouval Řím. Polnic řeřavěl třesk. Krví obživla žula.

V slunci zatvrdlá tvář citem se nepohnula,

když barbarský otrok, jak na špalku zvíře, měl shrblou sraženu šíj

a vítězů soptila láje: nelituj, doraz ho, bij!

Ulpěla ve vzduchu krev, na dně se v kalužích ssedá,

přilíná k zvětralým schodům a ztuchlou vůní se zvedá,

do zdravě zrychlených, živoucích plic

nákazou smrti se vssávajíc.

Tu, jako když do kalné, otrávené studně

s jabloně zavát je zrůžovělý květ,

tak zimním večerem, nevinně a cudně,

stydlivý tón sem do písku zvlhlého slét:

naproti s kaple vyzvání,

kvílí a zpívá klekání.

Krůpěje zvuků prýští se, tekou,

tříští se o stupně z mramoru,

rozstřikují se a přívalem, potokem, řekou

vzdouvají hlubokou prostoru.

Jakým to životem přízraků se plní

kotlina dole, každý schod a kout:

vystydlá krev se rudým tokem vlní,

co bylo zvukem, přelévá se v proud;

již není to arena zápasníků,

ne kámen, ne mrtvé divadlo,

to vření časů, zániků a vzniků

v kouzelný bassin zapadlo.

Hladina vyplouvá výš, proud žene se, vzpíná se, zmítá.

Když ruku jsem ponořil v kypění vod,

zdála se bronzem být kryta – –

A když jsem ustoupil na nejvyšší schod,

mne ozdravný večer, střízlivý a silný,

za ruku chytil, a z blízké tovární dílny

chraptivé sirény hlas mně ve sluch se vbod.

Drsný, drahý ty hlase, já s tisícerým díkem

přijal bych od tebe záchranu a zdar;

tam za mnou jako pod syčícím víkem

vře kotel plný jedovatých par,

teď mohu zas dýchat a vzpomínat, jak v mládí

s tajeným dechem jsme slýchávali rádi

hrčení strojů a nad hřídeli

svištivý kotouč řemenů,

jež vdrhly se, ječely, hřměly

do našich dětských dnů.

A přec, dohnán minulem, tvář v tváři dnešnímu městu,

nemohu vzkřiknout „jsem tvůj!“, svou skříženou vidím jen cestu:

Já, z jeku strojírny, hostem u zašlých věků.

Teď vítězně s prodromy běžím, teď přežilé dědictví vleku.

Potomek smyslných raç – bez citu pro jejich děti;

životem vržen jak míč v století ze století.

V peřeje doby stržen a zaplavován jak hráz;

stavidlo, kterým proudí a přelévá se čas;

ne horská strž ni přístav, ne ústí a ne zdroj,

jsem přechodný, překotný dnešek, minula se zítřkem boj,

jsem Říman a jsem oběť, jsem smír a rouhání,

jsem signál všední práce a zvon, jenž vyzvání –

mé místo: křižovatka, můj osud: rozhraní;

mou prapodstatou změna, severojižní můj směr,

můj domov: labyrint věků, má duše: prolnutí sfér – –

Jsem krví oné krve, z níž vyvřel Ahasver.