V areně.

Hřímavým potleskem se chvěly stěny,

když Perpetuu vedli do areny;

kol v davu pokřik jásotu zněl mnohý

před děsným zjevem divokého býka,

jenž Perpetuu béře na své rohy

a něžným tělem po areně smýká;

pak v divém letu k předu dál se žene

a v písku nechal – tělo obnažené.

Ač bez hnutí tu leží v popravišti

již blízka smrti, mrtva do pola,

ač hasne zrak, z ran četných krev se prýští, –

přec Perpetua v hoři nevolá.

Jen rukou zraněnou, z níž krev se řine vřelá,

v šat tělo v písku cudně obestřela...

Když tento děj jsem v knize četl kdysi,

já dojat byl a zamyslil se v duchu

a jiné postavy zřel nahé rysy,

jež davem bloudí moderního ruchu.

Ji naleznete v hluku společnosti,

svou nahotou v prach šlape city svaté,

i v umění má ctitelův teď dosti.

A po jméně té postavy se ptáte,

již vedle světice vám péro moje skytá?

Zní takto: „Frivolita!“