V atelieru.

V svět šírý prchal jsem sám hledat nových cílů,

ku spěšným krokům svým bych spoutal lepou vílu,

již slávou nazývám;

však v galeriích Mús, v jich harmonickém víru

již schvácen v umění své ztrácím všecku víru

a smuten umdlívám.

Tak v různých protivách všech lidských bouří, spásy,

kol v lůně přírody a v zlatodolech krásy

hledáme s nadšením;

tak mnohý chtěje vznést se vzhůru ku oblakům

jal krásy paprskem všech věků mluvit k zrakům

a skončil šílením!

Od Panny s Ježíškem dál ku bakchantek sboru,

od slunce východu až k světla stínů sporu

dál v mythů záhadu,

od hříchů svádivých až k zářné ctnosti zdobě,

od bídy zmožených k vítězů zpupné zlobě

vše vidím v souladu.

Ó v které hvězdě as můj ideal se skrývá?

Zda anděl, démon to, či dítě, žena snivá

neb východ měsíce?

Zda v soulad lahodný v mé duši v rozechvění

as tryskne pramenem, co nebylo, co není,

z to citů směsice? –

Viz! nad krajinou kol se chvatný soumrak zdvihá,

v tlum mračen pádících oř ohnivý se mihá,

v kraj metá ozvěnu;

ó znám těch blesků svit! to sny jsou, rajské včely,

k nám s nebes letící se zářícími čely

geniů ve jmenu!

Chór bouře střídavé slyš! Tvůrci pěje hymny!

Tu v dáli v polích kdes blesk vznítil oblak dymný:

žár tvůrčí v sny mně mih’:

bůh předmět důstojný dnes mého štětce bude!

Nuž k práci! – – Osude! hle, s této malby chudé

plá duše lící mých!