V AZURU

Azurnou světlostí byl prostor naplněn,

modrosti jezer, oblohy a moře,

lesův a skrytých květův, očí, jejichž sen

jak safírový člun se snesl v moře

a plul a plul –

by na ostrově Štěstí spočinul.

Tyrkysem zářilo kol drahé moře,

a výše hvězdná jako studna hořcová,

a modrý obzor, přitulený k hoře

až k člunu řetěz ocelový uková,

by stál a stál

a od ostrova Štěstí neplul dál,

A stíny zkameněly v modrost tichých stěn

s měkkými azurnými záclonami.

Ó, byl to modrých, přimhouřených očí sen,

vykvetlý z nebe, vynořený z moře?

V laskavé samotě být sami –

s tajemstvím hluboké a slavné modrosti –

Náš stojí člun

spoutaný do magických run

v modrosti – noci, břehů, končin bez hostí

a bez obřadů, do pomněnek skolébán –

V náš došel vyvolený svatostan – –

sta lety plul –

až na ostrově Štěstí spočinul.