V BÓŘE.

Žena, peruť má, se tiskne ke mně,

oba tulíme se v záhyb skály

nevelkého kusu pevné země,

jehož vlny dosud neservaly.

Na ostrova břehu tělo dvojí –

duch se vznáší, kde jsou živly v boji.

Divou mocí bóra přihnala se

z dálky siné od hor Velebitu,

moře proměnila v krátkém čase,

které nedávno zde, plné třpytu,

vábilo nás v bárce na svou pláni

a v ní ku snění a k milování.

Dnes, ó, jaká změna v širém moři!

Hladinu, jež tiše v slunci snila,

bóra přiletěvší od pohoří

v živé, divé horstvo rozbrázdila:

hora za horou se v dálku valí,

o břehy se tříští, o úskalí.

Tříštíc temné vody v bílou pěnu,

v divém jeku každá dokonává,

zlobný výkřik vrhá v skalní stěnu –

za ní jiný hřbet již v hrůze vstává,

vichrem vrhán zmaru do náručí,

tisíc jiných za ním řve a hučí.

Bóra nad vším neviděna letí,

bouří, burácí a v skalách hvízdá –

pod ní vlny, pěny v divé změti.

Divoká to na nich větru jízda

v bílém prachu vodním, v jeho šeru

jako v metelici na severu!

Příboj za příbojem v břehy bije;

rytmus jeho hrůzně velkých taktů,

hudba obrovité symfonie,

větru řev a mořských kataraktů

ku skále dvé přitlačuje lidí,

němých tím, co slyší a co vidí.

A co ti zde tisknou k sobě čela,

v obraz nesmírnosti zrakem, snem se hrouží –

jiná dvojice si vyletěla

nad ně, nad moře a vzduchem krouží,

v bouře vzteku nerušena pluje,

klidně oblouky své opisuje.

Dole moře pění se a zmítá,

vlny hučí s vichrem v hrozném boji –

skřekem jásavým boj živlů vítá

racek nad vlnami s družkou svojí,

s rozkoší, sám klidný, bez pohnutí,

nést se dává větru na peruti.

A dva lidé k ptákům pohlížejí,

ke skále se tisknou a druh k druhu,

za racky jich duše k výši spějí,

v bouři letí sledem jejich kruhů –

v touze zprvu, potom s odhodláním

pozdravují ptáky bouře řvaním:

Však i my, jichž duch se osvobodil,

v dávnověku k zemi připoutaný,

směle sáhl pro svůj věčný podíl,

nad zemi se vznesl touhou štvaný –

však se také tělem jednou vznesem,

k vám se, ptáci, připojíme s plesem!

Nebudem jen bídní Ikarové,

kteří pádem v nic se rozbíjejí –

budem lidmi velké doby nové,

kteří v živlů zápasech se smějí,

s loďkou rozloučí se, s šedou hrudou,

s racky v rozkoši se vznášet budou!