V. Ba, dlouho ta jízda nám trvala,

Ba, dlouho ta jízda nám trvala,

ač dolů jsme letěli hromem.

Konečně, konečně na zemi!

Stál jsem před naším domem.

Tam v průčelí můj relief

se dívá z kovové desky –

„Zde žil a zemřel“ – A tak dál –

A pod tím – „básník český“.

Jsem dojat – – A teď k družce mé

a mého srdce paní!

Hle, zrovna prý odešla na hřbitov!

Nuž, tak jsem se pustil tam za ní.

U svého hrobu já našel ji,

tak truchle tu chýlila šíji – –

I vzal jsem ji něžně za ruku:

„Neplač – vždy vidíš, že žiji!“

A ona zří na mě v úžasu,

věru, jak na zjevení –

Pak v náruč mi klesla, volajíc:

„Teď vím, že smrti není!“

A za polibkem polibek

mi na rty i na čelo padal –

„Drahoušku, nikdy jsi na zemi

tak krásně nevypadal!“

Nuž, pak jsme na mé mohyle

společně zhasili svíčku

a sedli si jak dva holoubci

smuteční pod vrbičku.

Tu musil jsem jí vyprávět

o životě svém novém,

i o tom, jak vznáším se na nebi

v kabátě blankytovém.

Jak od radosti k radosti

na šumných křídlech lítám,

a jedno jak slunce nám zapadne,

tré jiných vychází tam.

Ba, blaží nás tam napořád

jen zlaté světlo denní,

a tak nám tam netřeba svítilen,

a ponocných vůbec tam není.

Co pak se umění dotýká,

to v nebi vlastně je doma,

zvlášť básník tam na samých vavřínech

bohatě ustláno má.

Všade tam samá jen radostnost

a žádné tě netísní trudy,

a hudba tam a na zemi –

to vpravdě, jak nebe a dudy.

Tu družka má dí toužebně,

hladíc mi aureolu:

„Oh, až budeš musit zas do nebe,

pojedem tentokrát spolu.“