V BABIČČINĚ ÚDOLÍ.

Zde u splavu, kde Viktorka Tvá pěla

svou kolébavku ztraceného žití,

v tom šumu vod a větru, jenž se řítí,

mně díla Tvého krása kvílí celá.

Zde začalo to idyllou, jež skvělá

v úsměvech mládí, v bájích vrb a sítí,

pod lesní strání, prostřed luk a kvítí

jak pestrotkaný koberec se střela.

Pak přišlo Žití. Dávalo i bralo.

Co dalo slávy, každé bídy málo

i útrap, krve zdálo se mu za to.

Jak slunce prozáří houšť v tmavém hvozdě,

jas vzpomínek sžeh v zlato trud i bláto.

Teď národ rád by splatil dluh. Je pozdě.