V babím létě.

Již slunko v západ potápí se zlatý,

v červánků klín, jež nachem broskve planou,

a šeptajíce tiše – „na shledanou“

flór nade rakví pnou mu svými šaty,

kol veslujíce v lehkém plynutí

jak zářným nebem zástup labutí.

Na křídlech stínu večer kráčí plání,

jež bázlivě se zakalila šerem;

tam vodní páry tmí se nad jezerem

a rosa hází perly v jeho skráni,

kde taktem vln, jež oddychují líně

se rákosí hne sotva na hladině.

Jak motýl klesá ticho do údolí

a vonným vzduchem nad vískami letí.

Kdes v dáli, v kruhu jásajících dětí

plá světlý oheň na sežatém poli

jak na blankytě zlatá večernice – –

a dým se vzhůru zdvihá jako svíce...

V tom tichu pouze táhlé zvuků ave

zaznívá z dědin smutně jako v pláči;

jen v čmeláka bzuk teskný na bodláčí

se mísí šelest sosny temnohlavé,

jež z polou ve snu čechrá ještě chvojí

a poesii vdechla písni mojí! –

Juž ticho je. Vše ustalo v své řeči.

Jen mezi ploty vánek do křů sviští.

Leč v dolu stmělém, kdesi na strništi –

slyš! ozývá se ještě hlásek něčí:

Jím cvrčí z mhy, jež v kraj se ukládá

pod mezí u své dirky cikáda...