V. Ballada o pavouku.

Pan Twardowski byl pravý kos,

on uměl všelicos;

když někdo na smrť stonal,

on v komoru se zavřel s ním,

a brzy z komína šel dým;

co s ním tam konal,

co as,

to věděl jistě Pánbůh jen a ďas!

Přes léto sbíral byliny,

prolézal skaliny,

pak sušil a třel masti;

když s nemocným se uzavřel,

jej nožem rozkrájel a třel,

však duši, jak myš v pasti,

tu chyt,

pod sklo ji dal, pak tělo začal šít.

Je vypral, v kotli převařil,

z něj neduh vyškvařil,

a složil pěkně zase;

pak duši vyňal a ji v spěch

zas mrtvole na jazyk vdech,

a člověk v mládí kráse

tu stál,

a vesel byl a žil jak jindy dál.

Pan Twardowski však sluhu měl,

krok za krokem ten spěl

vždy s ním, znal jeho spády,

leč pána svého tak měl rád,

že hotov zaň byl život dát,

ač zkusil s ním dost vády,

ač bit

a týrán, měl vždy vřelý k němu cit.

Kdys Twardowski byl na cestách

a Matěj hlídal práh

u kouzelnické chatky;

tu přišel posel od krále

a vypravoval zoufale,

že u dvora jsou zmatky

a děs,

neb princezna prý v lože lehla dnes.

A sjeli hned se lékaři,

strach ve tváři;

co znali, řekli všecko,

že, než se hvězdy rozsvítí,

že musí bídně umříti

to milé, vzácné děcko;

a král

hned v zoufalství se po Twardowském ptal.

Děl Matěj: „Zde vidíte jej,

jsem mocný čaroděj,

já vrátím kněžně zdraví,“

a v duši sobě myslil sám,

nu, teď si něco vydělám,

znám vše jak mistr pravý,

a hned

šel s poslem, – a jich koně jeden let.

Byl s poctou ihned přivítán

a sál mu vykázán,

kam odnesli to dítě;

tam Matěj hned se uzavřel

a řezal, krájel, mastí třel,

a uměl též to hbitě,

však žel,

na duši chudák v chvatu zapomněl.

Třel celý den a o překot,

až na čele měl pot,

a hrůza v tom ho jala;

dal do kotle a vařil zas

a vyndal zas, však divný špás,

přec holka nedýchala;

tu děs

chyt Matěje – on oknem v skok se snes.

Tam byl v ráz stráží zadržen

a do žaláře uvržen,

a před soudem stál brzy.

Král divoce naň s trůnu křik’:

„Tys darebák a podvodník

a hloupý dost a drzý!“

Lid vyl:

„Jej upalte, ať máme kratochvíl!“

Již věděl o všem Twardowski,

v smích dal se obrovský,

a ihned spěchal k městu.

Lid všecek řval: „Upalte jej,

toť pekel čaroděj!“

A juž ho vedli k trestu;

leč v tom

sjel na svém plášti jeho pán jak hrom.

Jej za vlasy od kůlu chyt

a pryč s ním lít;

lid čuměl udivený,

kde Matěj stál, tam hořel vích,

a s výše zazněl divý smích,

déšť lil se ve plameny,

jak pýr

let ďábla plášť a zatáčel svůj vír.

„Nu, tys to vyved, chlapíku,“

děl pán a ve mžiku

jej zaklel na pavouka.

„Máš lidem škodit, bude líp,

seď v koutě jizby a tvůj vtip

ať ve vláknech se souká;

nu lez

a vysoukej se třeba do nebes.“

A stalo se; kde jizby kout,

tam v tísni pout

v svých nitích pavouk seděl.

Na pána s výše nazíral

a dumy tkal a tkal a tkal,

na jeho práce hleděl;

vždy syt

tkal ve dne v noci dlouhou, dlouhou nit.

To konec této písničky;

ten maličký

tam pavouk sedí posud.

A čeká, pane Twardowski,

až vyplní se obrovský

a žalostný tvůj osud;

co as

pak stane se, ví bůh, však neví ďas!