V. BALLADA SKROMNÉHO ČLOVĚKA V ZLÝCH ČASECH.

Jsou časy zlé! – Ty skromný buď,

to zázrak, z rána srdce tvoje

když ještě bije v starou hruď,

co nový den zas bez úkoje

tě láká v nové trudy, boje.

Co ideal? Co mužná pýcha?

Dnes více platí fůra hnoje,

dnes člověk rád je, když jen dýchá.

Dnes nohy bys měl jako rtuť

v ty konkurence hlučné roje,

crême jiný shltne, tvá je rmuť,

jinému řinčí všecky stroje,

jsou ucpány ti všecky zdroje!

Kde groš, hned po něm každý čichá

a ssaje v běže, v leže, v stoje –

dnes člověk rád je, když jen dýchá.

V svém zátiší, co chceš, si kuť,

rozsvěť si tiše svíčku z loje,

zemáky loupej, tvá jak chuť,

smíš zaklít si pln nepokoje,

však to je výstřel bez náboje.

V svou díru zalez, myška tichá,

pak okenice zavři dvoje,

dnes člověk rád je, když jen dýchá.

Ó redaktore, těcho moje,

tvůj honorář, to měch, jenž dmýchá

v mých citů dým, mé rány hoje,

dnes člověk rád je, když jen dýchá.