V baráku.

To jitro bylo tmavé, studené...

Zem, jak by stuhla na věčnost,

tak tvrdá byla jako z kamene,

že každý barák, jak by z ledu rost’.

Z nich jeden chudší, nižší všech,

jak ku pni modřínu by leh’,

jenž nad ním větev vztáh’;

na té byl zmrzlý pták. – – –

Pták černý na větvi, jež trčí do oblak,

to prapor smrti byl... Vnitř v chatě tam

hoch u své mrtvé matky klečel sám;

měl zakalený zrak,

a řasou viděl nemluvňátko, jak

ve pláči hledá stuhlý matčin prs...

Tu náhle se stěny kříž na zem kles, –

snad tatík, jenž prch v noci šílen v les, –

teď někde zmrz.