V BARVÁCH CHOROBNÝCH

V zim příštích předtuše a v ostrém větrů svistu

Jak hudba tesklivá by dýchala v kraj celý,

V žluť světel bojácných a v červeň svátých listů,

Jež v skvrnách rozteklých vše cesty zkrvavěly.

A duše stlumenost má mrtvou, prázdnou vzruchu

Těch barev chorobných, tón listí, které hnije

A stlívá v studenu a nehybnosti vzduchu

V zahradách provlhlých, kde ticho hřbitovní je.

Má duše zcizenost a ostrou chladnost vůní,

Jež s rosou v jitra dech se oněmlého slily,

A smutek ukrytých a v černu slehlých tůní

A tíhu soumraků, jež všecko zatopily.

Jde z prázdna v prázdnotu jak stín, jenž plachý míjí.

Jde v obzor zhnusený, jenž v kalnou šeď ji spíná.

Jde posléz bezděky a v marné apathii

Již nechce ničeho, i k pohrdě je líná.

A jenom chvílemi se zdá jí, že to vzdychá

V tajené bolesti kdes v koutě nitra samém,

Kde jako pohřbena by byla vůně tichá

S hrou měkkých odstínův a barev žhavým plamem.

Že cosi k životu se z hlubin němých hlásí

V záchvěvu intimním jak touha nesplněná –

V posledním odporu že tam cos ještě kvasí,

Co vyvře posléze jak mrtvá, marná pěna...