V besídce.

V besídku malou vešla jsem,

obrostlou vlídně loubincem,

bylo tam ticho, prázdno tak,

a předce hledal cos můj zrak.

Stála tam lávka pro dva jen,

stoleček z pola rozbořen,

vanul tam jakýs lásky duch,

byl tam a zmizel, proč – ví Bůh.

V písku se ptačí šlepěje

drobounká stopa usměje,

a mně se zdálo – mile tak,

že něco hledal zde můj zrak.

Krůčky se zase navrátí,

ale té lávce poslati

chtěla bych jeden okamžik –

největší štěstí, tichý vzlyk.

V daleku vidím ruky hyb,

jako když nebe dává slib,

ale čas minul, marné sny, – –

sbořena lávka – do vesny!