V BEZESNÉ NOCI.

Za noci bezesné a v mrtvém tichu,

kdy přízrak bolesti u mého lože stál,

vlajícím větrem pod hvězdnatým nebem,

silnicí v kraji v dál jsem putoval.

Zem jarem voněla a větry duly,

a tak jsem šel a se vším usmířen,

na nebi hvězdy poslední už bledly,

a nad horami světlil se už den.

A v dáli dvorec už zdí bílou kýval,

tam k chvále dne svou píseň kohout pěl,

a slunce budil vítěznou svou písní

k novému žití, k prácí probouzel.

A tak jsem řek: Já k vám jsem tedy přišel,

bych vytoužený nalezl tu klid,

v zátoce klidné v žití vlnobití,

na slunném břehu jejím na nic nemyslit.

V pokoje matném šeru čas se vlekl líně,

a v městě v kalný den se život probouzel,

jak včera člověk tam se brodil v jeho špíně.