V bezesné noci.

Ne, nelze spát!

Sám nejsem, cítím, v pokoji.

Kdo jen tu se mnou jest?

Přec duše má se nebojí,

jeť zameteno u mých cest.

Bez viny a též bez výčitky

chci dožiti dnů svojich zbytky

jak ten, kdo všeho musí se již vzdát. –

A přece nelze spát.

Cos škrábe po zdi, v záclonách

cos hnulo se – to větru tah.

Mě napad’ Poe s havranem.

Klam smyslů. Z toho dostanem

se brzy. Světlo! – Budu číst.

A obracím již v knize list.

Však podivné ty písmeny

jsou náhle v tváře změněny,

ty cení se a šklebí, civí...

Ta hrbatá je a ten křivý,

ten krčí se jak zimomřivý.

A jak jsem sám,

si na svou bábu vzpomínám.

Když nemohl jsem usnout hned,

jak ona chtěla,

tu podivných mi věcí vyprávěla,

stáhnula brvy, zkřivila bradu,

a já zřel tisíce netvorů vzadu

a kolem a v před,

tu kozí hlavu, velbloudí hřbet

za pelestí stát.

Ne, nelze spát!

A verše psát?

Ne, to je trochu staromodní,

neb život velká řeka jest,

na hladině plá promyk hvězd,

však mrtvola vždy nějaká tlí pod ní.