V BEZKYDÁCH těžko uvěřiti,

V BEZKYDÁCH těžko uvěřiti,

že jsi to ty,

před tebou chtěl jsem srdce skrýti

do samoty.

Bezkydy cudné jsou a krásné,

bolesti ráj,

srdce tam ve tmách neuhasne,

to že tvůj kraj?

Nemohu tobě uniknouti

až do hrobu,

potkávám všude na své pouti

tvou podobu.

Proč ze všech krajů na mne zíráš,

nevím, co chceš,

takovým lidem neotvíráš,

mne nepřijmeš.

Přeslechl jsem snad, mocná paní,

varovný hlas,

zapomněl jsem snad na vyzvání

odejít včas?

A přece, když se srdce stydí

za chudobu,

i z hrobu vycházeti vidí

tvou podobu.

Matka má dávno zpráchnivěla

tam v Zálabí,

proč mi ji podoba tvá celá

vždy přivábí?

Proč nosíš s sebou její krásu,

proč slyším, ach,

stříbrné kouzlo toho hlasu

až v Bezkydách!