V bezvětří.

Nehrab déle v popeli mé duše,

raděj zamysli se nad jiskrami,

z popele jež tančí směle vzhůru,

poslední než poslední tma zhltí

jejich ohňostroj ten okamžitý.

Řekni raděj: Slunce tady plálo,

velké slunce s barev gloriolou,

plálo tady s duhami všech tónů,

odstínů všech, jež můž’ dáti život,

věrný mag ten každé poesie,

a to slunce byla velká láska,

láska ku všem, k přírodě a žití.

Slunce, víš to, nemůž’ uhasnouti,

zapadnout jen může na pár hodin,

druhého dne v slávě se zas vrátí,

slzy za ním již jsou hlasatelé

nové zory, nových jeho divů.

Proto nehrab v popeli mé duše,

že teď právě slunce zapadává;

vstane zase, otázka jest jiná,

zda je uzříš, zda mít schopnost budeš

ocenit je?

Ale ono vyjde.

Proto nehrab v popeli mé duše.