V BÍLÉM POKOJI

V bílém pokoji, který mne u moře

na tři dny do sebe přijal,

všecko se navzájem miluje v míru a pokoře:

kořenáč půlnočních fial

a průzračná sklenice s červeným květem

jablka granátového, s vousatým hvozdíkem,

růží a trochou veselé trávy.

V rohu v objetí stěn je lůžko, jež vlídně pozdraví tě,

nad ním, u samé hlavy

povadlá ratolest s oranží hajá,

pak starý francouzský obrázek: ztracené dítě,

bloudící bezradně světem,

a posléz perem kreslený bradatý sup, slzící svíčka a já.

V okně mi kvete réva a nad ní sklání se přesládlá moruše,

také svah k moři je v květu, jen já, dávno, můj bože,

odkvetlý, zraji, dozrává ve mně láska a tíží mé srdce,

zvoní a voní a mluví mi do duše,

láska, – ne k Zorce, která vedle zpívá,

ne k Mirjaně, jež ráno hodila mi

kytici oliv oknem, dokud spal jsem, v lože,

ne k Lauře, která s mola dálky vzývá,

věčnou vášeň volá, spíná bílé ruce,

ale láska, láska k člověku, oběti člověků-lidí,

který zbloudil a který v bolu svém věří,

a který se dočká, jen síly k svobodě, osude, přej mu!

Stále tě, člověče, oči mé vidí,

i srdce tě vidí a slyší a čije a hmatá,

ale hodina moudrosti, třebaže bolest tvá chvátá,

dnes ani zítra ještě neudeří.

Pohleď, člověče, tak tě mám rád a nikdy tě ani neobejmu!