V boji.

Rozstřela noc se krajinou,

a luny svit jí v sledy,

a lesem, tichou samotou

bral smutně muž se bledý.

Měl tváře celé zjizvělé,

vždyť z boje to se vrací,

a jeho kůň – snad přece se

k domovu dotrmácí.

Tak berou dál se úvozem,

až pod okénkem stanou;

tam jindy líbal z večera

svou dívku milovanou.

A na okénko zaťuká,

v světničky temno zírá, –

či zapomněla na něj již,

že okno neotvírá?

A čeká a pak klepá zas

a volá sladkým jmenem, –

jen ozvěna mu odpoví

svým z lesa mrtvým stenem.

A klesla též mu na srdce,

jež teskno jímá v pleny;

odstrčil tiše závoru

a vešel v nízké stěny.

A krad se k lůžku milenky,

však zná ten koutek tmavý,

kde kojil lásky mocný žár

a zpíjel bez únavy.

Zakmital chudý kahánek,

on zlíbal ztuhlé tělo

a strhl květný vínek jí,

jímž věnčili jí čelo.

Vsed s divým smíchem na koně,

vlál vínek s jeho skrání;

kol pusto, jenom koně cval

unáší jezdce plání.

Jim rychle cesta míjela –

vždyť chtěli vůlí dvojí;

nes pána novou silou kůň

zas ku novému boji.

On vrhá v boj se šílený

až v prvních vojů řady,

kde nejvíc den chce obětí –

tam vínek vlaje všady.

Dobyli znovu vítězství,

a padlo reků nových;

dřív kácel voje tady rej,

teď pusto na těch rovích.

Jen luna večer zavede

sem smutné svoje hledy,

a svítí svadlý na vínek –

snad tedy muž ten bledý?