V BOJI.

Ne, já se nevzdám! Nepustím své pero,

svým sokům nehodím je pod nohy!

Ne, vydržím vždy přes útoků stero,

ne, neschoulím se nikdy v prach a šero,

ne, nejsem ubohý!

Vím, že mám křídla! – Co škubete na nich?

Per nedali jste k jejich rozpětí!

Vím, života chléb nesu v obou dlaních.

Co vaše bláto na mých čistých skráních?

Co vaše prokletí?

Já prožil víc již, nežli vám se zdálo,

já stál u písně české kolébky,

a byť by tisíc vás mně dál se smálo,

já přece přines víc – nechť třeba málo,

vzrost vaše nad trepky.

Nuž ryjte, bušte! Pouze prach se zvíří

po vaší nad mým zpěvem orgií!

Sem, sovy, blíž i káně, netopýři,

vy chlapci, mléko přes jichž teče pýří,

vy – stádo harpyjí!

Já zakřiknout se nedám – stojím pevně,

mne mez oči Krása zlíbala,

jen šklebte se a civte zlobně, hněvně:

spíš padnu, skřekům neustoupím levně

hyén – ni šíbala!

Ne, já se nevzdám, nepustím své pero,

to jenom smrt mi může vyrvati,

dál vydržím i přes útoků stero.

Tys, Poesie, se mnou, boží dcero!

mně z cesty – piráti!