V BOLESTI.

Jde večer můj, a stíny

vždy blíž se schylují –

ach, pozdě já Tě poznal,

pozdě Tě miluji!

Ty’s dosud ve svém jitru,

Tvé přijde poledne –

však na můj obzor záhy

juž noc si přisedne.

A přec mne máš tak ráda,

a slunka zraků Tvých

zas od mne zaplašují

tmu stínů večerních.

Leč já se chvěji bolem

při každém pomnění,

že až mé oči shasnou,

Tvůj ples se promění...

Ne, nedbej na mou bolest,

sni dál, jak v pohádce,

vždyť toho Tvého snění

jen bude na krátce...

Ó, proč mi slze stíráš,

proč mluvíš o štěstí...?

Ty cítíš, co je lásky –

i v té mé bolesti!