V bordelu.

Vřava spustlých hlasů

hodovní ze síně

ruší spánek vůkol. –

Orgie při víně

slaví vyšší vrstvy

vzorné společnosti,

podpory pořádku,

podpory mravnosti...

Dívko, v náručí tam

hejska opilého,

v ovzduší, zbaveném

zcela studu všeho:

zdaž se pamatuješ,

jak čas krátký tomu,

co tě matka zbožná

vypravila z domu?

Poslala do města

čistou jako kvítí,

když smrtí otcovou

nouze počla bíti,

bíti neodbytně

v okna vaší chaty –

a ty‘s v městě padla

mezi cti tvé katy!

Tvoje kypré tělo

a kvetoucí líce

a venkovská naivnost –

hoj, to byla píce

prostopášným choutkám

pana službodárce,

předčasně hýřením

vyžilého starce.

Lehce doved zkrotit

on tvoje vzpouzení

knutou obyčejnou,

jež zní: propuštění,

a když jak citron tvých

vyssál vnad, objetí,

odhodil tě drze

na veřejné smetí.

Ty v sháňce po službě

v celých týdnech hladu

zbylou prodávala‘s

za chleba kus vnadu,

jak zvykem jest, vždyť jen

pot nestačí dáti:

i česť chudé dívky

pán právo má bráti.

S duší otupělou

zapadla‘s do síně

v hlasů spustlých vřavu.

Kdo rce, že nevinně?

A v té vřavě často

slza tvář ti kropí –

kdo jí však rozumí,

a kdo ji pochopí?