V BORECH.

Pln touhy palné, beznadějí chorý

a k bolesti své schýlen k prameni,

od vás se učím, nepohnuté bory,

velkému mlčení.

Tak jako vy bych v žití rád chtěl státi

v tom majestátném tichu jako vy,

a by ni slovo, když mě bolest chvátí,

nepřešlo moje rty.

A ne už kol, jen ve svou hledět hloubi

a chladem svým se světu ohradit

a čekat klidně noc, jež s mírem snoubí,

čekat ten pravý klid.

A zatím maskou zastřít duše spory

jak vy svou stejnou tmavou zelení –

od vás se učím, nepohnuté bory,

velkému mlčení!