V bouři. (II.)

Viz nebes oblaka, jsou jako krev,

vždy blíže Morjákův se nese řev,

jenž uzdu pouští vln svých lítým drakům,

ó hrozno srdci, příšerno je zrakům.

A jede Morják, jede rozdiven,

co na moři, vše zabrati chce v plen

a do tajemných hloubek vod to skrývá

a klne, výská si a vztekle zpívá.

A do nesmírna kvapí dál a dál

všech králů hroznější, všech králů král

a všecko drtí draků jeho tlapy,

kam namíří, kam poběsile kvapí.

A stále víc a divočej se lítí

vztek jeho očí bleskem pekel svítí

a zajíkavě křičí skřekem hromu:

já nemám milosrdí k pranikomu.

A tichne přec. Co vzteklivci se stalo?

Hloub na dně mořském dítě zaplakalo,

jež v bolestech tou hrůzou ustrašena

teď porodila Morjákova žena.